Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Někdy se ale stane, že vám svou pravdu vnucují tak dlouho, až to nevydržíte a začnete pátrat po tom, jak byste ji vyvrátili. Nevím, jak to máte vy – mně většina tvrzení, která opakovaně slýchám, nepřijdou tak důležitá, abych zkoumal jejich pravdivost; ale občas, občas to prostě nevydržím. Jako v případě takzvané Ultimátní hry (Ultimatum game).
Jen ve zkratce, oč jde: V Ultimatum game (netroufám si odhadnout, nakolik je zažitý občas používaný termín Ultimátní hra) hrají dva hráči, kteří se vzájemně neznají a nikdy se nesetkají. Jeden z nich dostane k dispozici určitou částku, třeba 100 Kč, a má ji rozdělit (mezi sebe a druhého hráče). Když druhý jeho nabídku přijme, oba si ponechají svou část. Když ji nepřijme, nikdo z nich nedostane nic.
V případě naprosto racionálně hrajících hráčů (a prý to tak funguje, když spolu tuto hru hrají ekonomové) si nabízející hráč ponechá maximální možnou částku (typicky je pravidly povoleno až 99 %), tedy ve výše uvedeném příkladu 99 Kč, a druhý hráč částku 1 Kč přijme, protože je to lepší, než nemít nic. Pokusy ale ukázaly, že mezi běžnými smrtelníky, to funguje jinak: Pokud druhému hráči přijde jeho podíl nespravedlivý, nepřijme ho, i když na tom de facto prodělá. Nicméně touha potrestat neférového prvního hráče přebije touhu po penězích. Tohoto úskalí si jsou ale nabízející hráči vědomi a proto běžně nabízejí částku blízkou polovině děleného obnosu, aby riziko odmítnutí minimalizovali.
Možná, že vám toto téma připadá poněkud vzdálené od zaměření našich stránek. Vezmeme-li ale v úvahu otázky spojené s motivací lidí – provázané mimo jiné i s pocitem spravedlnosti, ať už ve společnosti, nebo třeba ve firmě – najednou Ultimatum game není až tak vědecky odtažitou záležitostí.
Když jsem četl o Ultimatum game naposledy (v knize, o které už tu jednou byla řeč, totiž v knize Dana Arielyho The upside of irrationality), už jsem to nevydržel: Jistě, když se dělí sto korun, mohou pokusy fungovat tak, jak jsou popsány výše – a jak jsou s oblibou leckde citovány. Nicméně zobecňovat jejich platnost mi přišlo nesmyslné. Proč? Trpěl jsem silným podezřením, že pokud by se dělily vyšší částky, dopadlo by všechno jinak. Věřím, že každý hrdě odmítne jednu korunu. Co kdyby se ale dělilo 100 milionů nebo miliarda? Kolik lidí by hrdě odmítlo svůj milionový nebo desetimilionový podíl?
Protože jsem věřil, že ono zobecňování musí vadit nejen mně, začal jsem pátrat po nějakém relevantním pokusu (i když hru se 100 miliony nebo s miliardou jsem samozřejmě nečekal). A měl jsem úspěch.
Ukázalo se, že byl v roce 1994 uskutečněn jistý experiment v Indonésii (kde vyšší nabídky organizátory méně finančně bolely, protože jsou tam nižší mzdy), přičemž se dělil až trojnásobek běžných měsíčních životních nákladů hráčů. A výsledky s vyššími částkami byly následující: Nabízející strana stále nabízí přibližně tutéž procentuální částku, bez ohledu na absolutní výši. Příjemci však byli u větší celkové částky výrazně častěji ochotni přijmout i menší, nespravedlivý podíl. Absolutní částka prostě byla natolik zajímavá, že akceptovali zřejmou nespravedlnost. (Informace o studii lze snadno dohledat v různých materiálech na webu pod názvem The ultimatum game: Raising the stakes.)
Můj závěr je prostý: Nevěřme, že jednoduché pokusy mohou vždy odpovědět na složité otázky. V oblasti IT i mimo ni.
Petr Mandík, editor BusinessIT.cz
