Nižší počáteční náklady, úspornost, spolehlivost nebo shoda s normami – to jsou jedny z hlavních výhod, které bývají zmiňovány v souvislosti s modulárními datovými centry. Hned na začátku je ale třeba říci, že už samotný pojem „modulární datové centrum“ může nabývat různých významů. Pojďme se na ně tedy podívat blíže.
Modulární jsou typicky jednotlivá zařízení datového centra: servery, storage, síťové prvky nebo UPS. Tam je to dnes považováno za samozřejmé. A podobně je tomu i u jednotlivých subsystémů, jako je napájení nebo chlazení. Přitom pochopitelně nemusejí být modulární obě tyto úrovně vybavení. Například subsystém nepřerušovaného napájení může být tvořen řadou modulů, jimiž jsou nemodulární UPS.
Třetí úrovní modularity je pak to, co si dnes zřejmě většina lidí představí pod pojmem „modulární datové centrum“, totiž datové centrum složené z jednoho nebo více prefabrikovaných modulů, které v sobě již obsahují všechny základní subsystémy datového centra. A právě těm se zde budeme blíže věnovat.
Dodavatelé modulárních datových center slibují nižší počáteční náklady, úspornost, spolehlivost...Provozování serverů v prefabrikovaných kontejnerech bylo zpočátku vnímáno spíše jako náhradní řešení. Takové, které se hodí v případech katastrof, při nemožnosti přiměřeně rychle zvýšit standardními způsoby kapacitu stávajícího datového centra nebo tehdy, kdy je třeba mobilní řešení. Toto vnímání se ale v posledních letech změnilo s tím, jak se vyvíjel návrh modulárních center. A lze to pozorovat i v mluvě: Označení „kontejnery“ je mnohdy nahrazeno slovem „moduly“ – a z modulů přece lze – zcela přirozeně – postavit datové centrum.
Za hlavní výhody bývají považovány nižší počáteční náklady na vybudování, protože modularita umožňuje přidávat další kapacitu až tehdy, když je potřebná, rychlejší uvedení do provozu, vyvarování se zbytečných chyb a shodu s normami (požárními, bezpečnostními, energetickými apod.), protože je řešení „předpřipraveno“ dodavatelem disponujícím potřebnými zkušenostmi, i snazší správa díky předpřipraveným nástrojům pokrývajícím celé řešení. Podstatnou výhodou může být i energetická úspornost, vyplývající nejen z kvalitního návrhu, ale i prostého faktu, že nejsou už od počátku nasazeny všechny prvky infrastruktury, které by (snad) mohly být v budoucnu potřebné. A snadnější je díky vysoké standardizovanosti i zaškolení zaměstnanců.
Zní to tedy lákavě: Instalace modulu, který již obsahuje všechny prvky datového centra – od napájení přes servery a storage až po chlazení – v konfiguraci odpovídající aktuálním požadavkům a samozřejmě modulární i na úrovni zařízení – slibuje bezproblémovou instalaci a snadnou rozšiřitelnost. Rozšiřitelnost jak na úrovni zařízení (pokud již nejsou obsazeny všechny sloty), tak na úrovni celého datového centra – prostým přidáním dalšího kontejneru/modulu.
Uvedené řešení má ale i své nevýhody. Pomineme nyní zákoutí cenové politiky dodavatele a riziko, že takové řešení není postaveno na otevřených standardech, protože to by vydalo na samostatný text.
Především je nutno si uvědomit, že ani instalace kontejneru se mnohdy neobejde bez příslušných povolení, jejichž získání může instalaci nepříjemně protáhnout. Prefabrikovaná je navíc jen část datového centra, zatímco jeho konkrétní konfigurace už záleží na požadavcích zákazníka. Otázkou pak je, jak se vybavení na míru podaří sladit – technicky, ale i termínově – s předpřipravenou infrastrukturou. A mohou tu být, v závislosti na konkrétních potřebách zákazníka, i další zádrhele.
Někdy může být řešení cenově relativně nevýhodné prostě proto, že lze při nasazení ve větším měřítku dosáhnout lepší ceny, než při implementaci po modulech. Je tedy třeba pečlivě zvažovat, kdy přesně bude případná další kapacita potřebná, a zda se vyplatí ji pořídit později i s výše uvedeným rizikem. A cenově méně efektivní bude mnohdy při „kontejnerovém“ přístupu i dosažení potřebné redundance prvků.
Na druhou stranu – při potřebě opravdu malého datového centra (a tady narážíme na definici tohoto pojmu – co ještě lze a co už nelze označit za datové centrum) mohou být i s ohledem na předpokládaný budoucí růst nabízené kontejnery zbytečně velké a drahé.
Dalším problémem může být v případě datacentra složeného z více kontejnerů správa oddělených modulů. V optimálním případě se budou chovat jako jedno datové centrum, v reálném světě tomu tak ale být nemusí. A problematický může být i nadbytek kapacity jednoho subsystému (např. chlazení) v jednom modulu a její nedostatek ve druhém. Jeho řešení nemusí být vždy snadné a komplikace nemusejí vyvážit výhody kontejnerového přístupu.
Jak už bylo zmíněno, výše uvedené potenciální problémy v závislosti na konkrétních potřebách uživate vyvstat mohou a nemusejí. Určitě je ale vhodné o nich vědět.
Modularita datových center je jednoznačně považována za pozitivní vlastnost. Aby byla skutečně přínosem, je třeba zvážit, na jakých úrovních je pro dané potřeby uživatele vhodná, a následně je nutné rozumět tomu, z jakých modulů je výsledný systém datového centra sestaven – jak se vzájemně ovlivňují, jak spolu komunikují, jak jsou rozšiřitelné a podobně. Výsledné zařízení totiž už není jen souhrnem jednotlivých částí, ale novým systémem, jenž vyžaduje promyšlený návrh.
Na paměti je rovněž vhodné mít možnost volby hybridního přístupu. Datové centrum může být klasické, ale část infrastruktury může být v kontejneru. V praxi se lze mnohdy setkat například s externím umístěním chladicích subsystémů.
Jakmile se začne mluvit o trendech v oblasti datových center, každého zřejmě okamžitě napadnou termíny jako virtualizace, cloud computing, outsourcing...
