Vzhledem k tomu, že se podle posledního odhadu společnosti Intel zvýší do roku 2015 reálný počet uživatelů internetu ze stávajících dvou miliard na tři, poroste dál i objem globální datové výměny - do roku 2015 se ztrojnásobí a přesáhne 4,8 zetabajtu ročně. Na každého obyvatele Země přitom připadnou v průměru dva přístroje s vlastní IP adresou. Množství nového obsahu souvisí mimo jiné s fenoménem sociálních sítí, které s sebou kromě nových komunikačních možností přinášejí nemalá rizika.
Každých 60 sekund lidé nahrají na YouTube 30 hodin obrazového materiálu a současně jiní skouknou na 1,3 milionu videí. 277 tisíc lidí se přihlásí na svůj účet na Facebooku, na Twitteru se objeví sto tisíc nových tweetů a současně zde přibude 320 nových uživatelů.
Každé dva dny nyní na internetu vzniká tolik informací, jako tomu bylo od počátku civilizace do roku 2003. V průměru přes každého z nás nyní denně projdou data v objemu více než 1 GB. Za tři roky bude každý uživatel generovat denně průměrně více než 4 GB dat. Do uvedených přenosů nejsou započítány rozhlas, televize, noviny. Jde jen o síť sítí, o náš virtuální život.
Existují lidé, kteří jsou-li dvě hodiny bez „spojení“ a nevidí na e-maily, tak se hroutí (tzv. netholici). Pravda, za dvě hodiny se může odehrát v byznysu i na ulici před vaším domem spousta věcí, a svět nezanikne. Ovšem lze litovat ty, kteří si moc berou k srdci, že za šedesát sekund se na internetu:
dojde k zaregistrování 1300 nových mobilních telefonů.
Jak už bylo zmíněno, během každé minuty se z téměř miliardy uživatelů se přihlašuje na Facebooku cca 300 tisíc lidí. Nejste mezi nimi? Sociální, neboli komunitní sítě jsou fenoménem současné doby a virtuálními světy zítřka. Zárodkem Matrixu. Možná. Možná?
Každopádně jejich existence nepoukazuje jen na lidskou potřebu se sdružovat a chatovat, plkat si s „přáteli“, ale hovoří i o osamění lidí ve světě reálném a hledajícím náhražku ve světě virtuálním. Kyberprostor totiž nabízí řadě lidí s vypěstovanou závislostí na internetu a sociálních sítích virtualizaci života fyzické osoby, „náhražkový“ virtuální život těm, kteří se nedokáží srovnat s problémy života reálného, fyzického.
Mimo jiné – zakomplexovaní lidé dostávají možnost vyrábět si virtuálně osobnost podle vlastní představy. A taková virtuální osobnost je pak mnohem bližší tomu, jak by dotyčný chtěl vypadat, než jaký ve skutečnosti je.
Sociální sítě ovšem nepřináší jen nové možnosti a radosti, ale také strasti a nebezpečí, stejně jako tomu je v reálném životě. A mnohdy to může být ještě horší. O vašich poklescích se totiž rychlostí světla dozví celý svět. Doslova a do písmene.
Navíc v psychiatrii už dnes rozeznáváme diagnózy, které vycházejí z povahy komunikace v kyberprostoru. Jsou to tak zvaný netholismus (od workholismus) a netomanie, které jsou projevem závislosti na internetu. Má to podobné abstinenční příznaky jako drogy – máte třeba neustálé nutkání podívat se na e-mail, zda něco nepřišlo? Tak to je začátek netomanie.
Pak přichází nepříjemné pocity při odpojení ze sítě – nejsem ve své kůži, necítím se dobře… až po to, že vlastně neexistuji! Samozřejmě, netýká se to celé populace, ale bohužel, podíl netomanů se stále zvyšuje.
To pak má podle doc. Ing. Václava Jirovského, proděkana Fakulty dopravní ČVUT (info) další konsekvence: „Konečnou fází této závislosti pak je tzv. Jekyll – Hyde syndrom (viz knihu Dr. Jekyll a Mr. Hyde R. L. Stevensona), kdy dochází až k úplnému rozštěpení osobnosti na virtuální a reálnou. Život ve virtuální realitě je totiž mnohem snadnější a tak začíná převažovat virtuální osobnost. Dotyčný člověk pak časem není schopen žít v normální, reálné společnosti...“
Sociální sítě ovšem zaplňují kyberprostor množstvím datové (obsahové) hlušiny, na druhou stranu i v ní lze vyhledat mnoho cenných informací, které často nevědomky poskytují lidé svým „přátelům“. Navíc se tyto tzv. sociální, lépe řečeno komunitní weby, stejně jako blogy, stávají nástrojem pro manipulaci s lidmi. Jde o něco, čemu říkáme perception management, jinými slovy ovlivňování vnímání okolního dění pomocí vhodného mírného zkreslení skutečnosti.
Proto je už vyspělým dítkem tohoto kyberprostorového jevu Analýza sociálních sítí (SNA). „Vědecká disciplína, která interpretuje svět jako síť složenou ze struktury lidských vazeb. Používá rozmanité zdroje dat, aby zobrazila neviditelnou síť vazeb lidské kooperace. Tato schopnost ji umožňuje překvapivě široké uplatnění v marketingu, organizačním řízení a mnoha dalších oblastech…“ (marketingový výzkumník Jan Schmid)
Wikipedie konstatuje že: „.. sociální síť, zvaná též společenská síť, komunitní síť či komunita, anglicky social network, je propojená skupina lidí… V užším, moderním a značně převažujícím pojetí se sociální sítí nazývá služba na Internetu, která registrovaným členům umožňuje si vytvářet osobní (či firemní) veřejný či částečně veřejný profil, komunikovat spolu, sdílet informace, fotografie, videa, provozovat chat a další aktivity. Komunikace mezi uživateli sociálních sítí může probíhat buď soukromě mezi dvěma uživateli, nebo (nejčastěji) hromadně mezi uživatelem a skupinou s ním propojených dalších uživatelů. V současnosti nejznámější a největší sociální sítí na světě je Facebook.com s téměř 800 milióny registrovaných uživatelů (leden 2012).“
Definice stručnější může znít asi takto: „Sociální síť (nebo také komunita) je propojená skupina lidí, kteří se navzájem ovlivňují. Tvoří se na základě zájmů, rodinných vazeb nebo z jiných důvodů.“
Z těchto několika slov a vlastních zkušeností si může v podstatě každý vytvořit definici vlastní.
Téma sociálních sítí je velmi živé už řadu let, takže se k nim vyjadřuje i církev: Např. arcibiskup Vincent Nichols, hlava katolické církve v Anglii a Walesu (The Sunday Telegraph, srpen 2009) v této souvislosti konstatoval „že internet a mobilní telefony „dehumanizují“ komunitní život. Uživatelé se sice druží, komunikují, ale nemají osobní vztah a úctu jeden k druhému, jako při reálném setkání. Internetové komunity jsou navíc zpravidla velmi rozsáhlé a otevřené, navázat zde pevné přátelství je prakticky nemožné, pokud vztah nemá základ v reálném světě.“
Nemusel to být právě arcibiskup, abychom tento fakt registrovali, ale jeho hlas byl hodně slyšet.
Robert Vlach, lektor, konzultant a provozovatel webu Na volné noze konstatuje ve své analýze (info), že podle řady nezávislých zdrojů se právě sociální sítě staly nejčastější aktivitou v kyberprostoru, čímž na internetu sesadily pornografii. Běžní uživatelé tráví v online komunitách tolik času, že se již začíná hovořit o generační proměně webu jako takového. Zatímco jeho současná podoba je formována vizí zakladatelů firmy Google o maximální přístupnosti a dohledatelnosti všech informací, konkurenční Facebook na tyto pravidla hry drze odmítá přistoupit. Jeho úspěšná vize staví na rozlišitelné online identitě jednotlivce a více či méně uzavřených komunitách.
Nejznámější sociální sítí je dnes Facebook. Tato síť byla původně určená pro studenty Harvardské univerzity. Dnes jde o rozsáhlý společenský webový systém sloužící hlavně ke komunikaci mezi uživateli, ke sdílení multimediálních dat, k udržování vztahů a k zábavě. Se svou už snad miliardou aktivních uživatelů je zřejmě největší společenskou sítí na světě. Facebook je mladá sociální síť. „Mladá“ z hlediska lidského vnímání času, z hlediska internetového je to už „dospělec“, který má za sebou i letošní skok na burzu… Byl založen Markem Zuckerbergem, poprvé spuštěn v únoru 2004 a během krátké doby se rozšířil i na ostatní univerzity. Od srpna roku 2006 je umožněn vstup každému jednotlivci staršímu 13 let.
Otázka ale zní: Dodržuje někdo toto věkové omezení? Proč si pár let nepřidat…? Ostatně, Mark Zuckenberg prý hodlá spustit Faceboou pro děti do 13ti let (ČTK 07.06.2012), což vzbudilo v zahraničních médiích řadu rozporuplných reakcí. Mají mít malé děti přístup k těmto formám komunikace? Jsou na ně připravené? A co jim hrozí?
Podle zakladatele této sítě je ale třeba "začít s výchovou dětí ve vztahu k Facebooku co možná nejdříve", aby si osvojily pravidla a bezpečné chování na internetu.
Podle jiných hlasů nejsou děti mladší 13 let připraveny na tento způsob komunikace - neumějí rozlišit, co je vhodné zveřejnit, nechápou problémy spojené s narušením soukromí, mohou se stát obětí kyberšikany či zanedbávat spánek. "Navíc se v určité fázi vývoje vyhnou budování reálných vztahů a jejich sociální komunikace se přesune do virtuálního světa," upozorňují odborníci ze společnosti American Academy of Pediatrics v časopisu Time.
Skutečnost je ovšem taková, že už přes 7,5 milionu dětí mladších 13 let, z nichž dvěma třetinám je méně než deset let, vlastní aktivní účet na Facebooku, přestože by podle pravidel neměly mít k této aplikaci přístup. Vyplývá to z údajů London School of Economics, podle kterých děti bez výčitek uvedou při registraci špatné datum narození. Ve většině případů je k porušení pravidel navedou sami rodiče…
Facebook samozřejmě není osamoceným komunitním virtuálním světem, ale při „sdružování“ lidí zašel nejdál. Nyní „mluví“ se svými uživateli v 70 jazycích včetně češtiny a tak se stal nerozšířenějším komunitním webem i u nás. Navíc každého „přítele“, kterého autorizujete do svého profilu, oslovuje s nabídkou přidat si také vaše „přátele“, a recipročně i vám nabízí přátele vašich přátel. Měřítko počtu přátel na Facebooku se především u „náctiletých“ stává měřítkem úspěšnosti, byť s tím roste míra rizika ztráty soukromí.
Mezi další nejnavštěvovanější sociální sítě patří:
Google+ – (vznik - 2011 jako obdoba sítě Facebook, kde hlavní rozdíl spočívá v nastavení sdílení přes tzv. kruhy a sdílet dané věci lze od počátku jen s těmi, pro které to má přínos, nebo se jich to týká.
Myspace – vznik 2003, druhá nejpoužívanější sociální síť na světě
Twitter – vznikla v roce 2006 a sloužila především pro mikroblogy
LinkedIn – vznikla v roce 2003, pracovní sociální síť, především používána v businessu - pro internetové profily a pro pracovní životopisy
A české sociální sítě? Mezi nejoblíbenější patří:
Lidé.cz – chatovací server. Slouží jako internetové fórum, k blogování, jako internetová seznamka, pro ukládání a sdílení fotografií atd. a je uživatelsky spojen se sociální sítí Spolužáci.cz.
Spolužáci.cz – slouží pro internetové profily, jako chatovací server. Je určen pro spolužáky a (zejména) bývalé spolužáky, uživatelsky je spojen se serverem Lidé.cz. Obdoba amerického Classmates.
Líbímseti.cz – slouží pro internetové profily lidí, jako internetová seznamka, jako chatovací server, pro blogy mládeže atd. Kde jsou ty časy, kdy se dívky se svými utajovanými zážitky svěřovaly papíru způsobem „Milý deníčku, představ si, on mi dnes dal pusu…“?
Teď se to napíše „přátelům“ na Líbímseti.cz či Facebook a ještě doplní fotografiemi, případě z mejdanu, kde jsme byli všichni strašně „cool“. Pak se třeba dotyčná po letech při pracovním pohovoru dozví, že by se neměla pokoušet o striptýz v zaměstnání podobně, jako tenkrát na školním výletě s gymnáziem. Problémem je to, že byť se snažíte později své „hříchy“ z internetu (např. z Facebook) vymazat, stejně v pletivu internetových sítí někde zůstanou. Zamést za sebou totiž umí na síti sítí jen skuteční machři. A těch je nemnoho.
Každý uživatel má svoji osobní nebo firemní stránku, na které má mimo jiné také svou fotku či logo, základní osobní údaje, případně další zajímavé informace o své firmě či oboru podnikání.
Každý má na své stránce neomezeně velký prostor pro sdělení svých novinek, plánů, akcí, fotografií nebo oblíbených videí. Sám si vytváří skupinu přátel či fanoušků jejich pozváním na své stránky, přičemž osobní stránku mohou navštívit rovněž ti, kteří o to požádají nebo v případě firemních stránek ti, kterým se stránky jednoduše líbí. Prostě stisknou tlačítko s obrázkem palce nahoru a textem "To se mi líbí" a je to. Informace o této akci se zobrazí také přátelům na jejich stránce. Systém má vestavěné komunikační nástroje, které sdílení informací usnadňují a dělají z komunikace zábavu.
Soukromí vůbec je v souvislosti s Facebookem často diskutovaným pojmem, protože uživatelé na něj svěřují velké množství svých osobních informací. Poslední velká diskuse se v tomto ohledu strhla počátkem prosince 2009, kdy Facebook změnil výchozí nastavení soukromí uživatelů tak, aby maximum jejich informací a dat bylo veřejně přístupných.
Zároveň všem uživatelům změnil nastavení pravidel ochrany soukromí do tohoto výchozího nastavení. Uživatelé pak po přihlášení na Facebook přivítalo okno s informací o změnách nastavení, jež dále odkazovalo do „Průvodce soukromí na Facebooku“, který nejprve chystané změny vysvětlil a poté dále navedl do menu, kde bylo možné provést změny nastavení.
Nutno ovšem podotknout, že některé formulace vysvětlující a obhajující změny nastavení byly spíše marketingové povahy a měly za úkol navést uživatele k tomu, aby nastavení definované provozovatelem neměnil, než aby měly na paměti skutečnou ochranu soukromí uživatelů.
Už při registraci je uživatel vyzván, aby sdělil své křestní jméno, příjmení, e-mail, pohlaví a datum narození. Bez jejich vyplnění není registrace možná. Krom těchto základních informací nutných pro registraci může uživatel do svého profilu zanést další informace o své osobě, jako například informace o své rodině, příbuzenských vztazích, politických a náboženských postojích, povolání, ale také další kontaktní informace včetně čísla mobilního telefonu. Nepřímo je k tomu uživatel vybízen i ve Facebook’s Privacy Policy…
Dále Facebook ukládá záznamy o všech aktivitách, které uživatel v rámci této sítě provádí. Archivovány tak jsou záznamy o aktualizacích statusu, komentářích statusů ostatních uživatelů, komentářích k fotografiím či videím a samozřejmě také záznamy o tom, jak který uživatel kliká na reklamní bannery umístěné na Facebooku. V tomto případě pak Facebook po 180 dní ukládá údaj o tom, který konkrétní uživatel kliknul na kterou konkrétní reklamu. Facebook sice deklaruje, že všechny tyto shromažďované informace mají napomáhat zkvalitňování služeb uživatelům, v případě úniku jsou však tyto informace velmi lehce zneužitelné. Šikovný útočník se díky informacím o přenosu mezi uživatelem a serverem provozovatele může např. zkonstruovat falešný požadavek pro server, díky kterému poté získal všechna práva k napadenému profilu, jako jeho majitel. Zná tak nejen uživatelovo jméno a příjmení, datum narození, pohlaví a e-mail, ale ví i to, kdy, z jaké IP adresy, jakého počítače a jaké lokality k Facebooku přistupuje. Krom toho všeho má k dispozici seznam internetových stránek, které uživatel navštěvuje, se kterými dalšími uživateli je v kontaktu a na jaké reklamy na Facebooku kliká.
Z výše uvedeného jasně vyplývá, že pokud uživatel dodržuje všechna ustanovení z Facebook's Statement of Rights and Responsibilities, disponuje provozovatel tohoto komunitního serveru úplným profilem jeho osobnosti. (Viz: Soukromí na internetu: případy Googlu a Facebook; Mgr. Jakub Jansa, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií)
Takže nedivme se, že Facebook může fungovat na burze s akcemi za 13,5 mld. USD, když na něm lze nalézt nepřeberné množství osobních dat, profilů osobností (jeho hvězdou se stal i americký prezident Barack Obama při své první předvolební kampani, i u nás se na Facebooku objevuje řada politických osobností vč. bývalého premiéra Topolánka) a v neposlední řadě výborných marketingových informací.
Pokud tedy uživatel doplní do svého profilu další nepovinné údaje, jako například místo svého studia či zaměstnání, dochází k dalšímu zpřesnění jeho osobního profilu, který o něm provozovatel Facebooku může sestavit. Navíc musí mít na paměti, že všechny tyto informace o jeho osobě jsou uloženy na serverech v USA a nakládání s nimi tak podléhá tamějším zákonům.
Asi nemůžeme po uživatelích Facebooku chtít, a by toto všechno znali, či si to uvědomovali. Tím spíše, že obraz světa náctiletého puberťáka je značně zkreslený možná i vzhledem ke komunikaci na síti. Ta mu ovšem poskytuje širokou paletu možností hrát si na pana inkognito, či na někoho úplně jiného.
Doc. Václav Jirovský (info) k tomu říká: „..je potřeba si uvědomit, že kyberprostor je prostředí, kde celá řada naprosto běžných zvyků normální lidské komunikace zcela chybí. Například zcela chybí tzv. mimoverbální komunikace, gesta, mimika… Používání emotikonů to nemůže nahradit, protože v normální situaci vy toho člověka vidíte, nemůže vám namluvit, jak vypadá, jak se tváří…“
Nedostatky této mimoverbální komunikace pak skýtají možnosti skrývání některých rysů osobnosti, na druhé straně dávají možnost si tu osobnost virtuálně vyrábět podle vlastní představy. A taková virtuální osobnost je pak mnohem bližší tomu, jak by dotyčný chtěl, aby vypadal, než jaký ve skutečnosti je. Jde hlavně o to, že komunikace v kyberprostoru nevyžaduje, aby člověk dělal kompromisy jako v reálném životě. V mnoha případech se na chatech vyskytují lidé, kteří mají problém se ztotožněním sama se sebou. Například: internet nabízí možnost, že když budu obrazně řečeno komunikovat s lidmi v jedné místnosti a ti s semnou nebudou souhlasit, tak se seberu a přejdu do místnosti jiné, kde spřízněné duše najdu…“
Na sociálních sítích se tak na celém světě sdružují lidé z různých sociálních skupin, jako je například rodina, kolegové z práce, spolužáci, partner/partnerka, přátelé, další na řadě jsou pracovní či obchodní kontakty apod. Bohužel, při výchozím nastavení profilu jen otázkou času, kdy dojde k nějaké kolizi.
Nebezpečí a nástrahy číhající na internetu jsou rok od roku zákeřnější. Kybernetická šikana je technicky snadná. Odeslání škodlivých zpráv nebo zveřejnění škodlivého textu široké řadě lidí lze provést několika klepnutími myší.
Mezi lidmi je všeobecně rozšířen názor, že sociální sítě jsou doménou hlavně generace teenagerů, nicméně tento názor neodpovídá skutečnosti. V současné době silně převažují dospělí uživatelé. Pro ilustraci může posloužit věková struktura uživatelů Facebooku v České republice, kde cca 50 % uživatelů je tvořeno věkovou skupinou od 20 do 35 let.
Nicméně nejohroženější skupinou uživatelů na internetu vůbec patří děti a dospívající mládež. Je potřeba poukázat na fakt, že kromě nových hrozeb už děti nejsou jen poškozenými, ale často i pachateli tzv. kyberšikany.
V zahraničí existuje řada případů, kdy byly děti např. spolužáky dohnány až k sebevraždě, u nás se vzhledem k rozšířenosti mobilních telefonů s fotoaparáty stává šikana hitem na YouTube. A nejde jen o šikanu mezi dětmi nebo mezi dospělými, ale i např. šikanu dětí školou povinných vůči učitelům (viz známý případ nasazování odpadkového koše učiteli na hlavu). Při tom je zarážející, že si “pachatelé“ těchto „legrácek“ ba dokonce brutalit neuvědomují fakt, že po umístnění na internetu mohou být účastníci „té legrační akce, když jsme nakopali Pepíka“ velmi rychle lokalizováni a potrestáni. Otázkou je, zda kyberprostor je viníkem obrovské ztráty sociálního cítění mezi mládeží a obecné neúcty k autoritám, mezi nimiž jsou např. učitelé, ale i rodiče nejbližším cílem.
Jak je vidět, problematika bezpečnosti a tudíž i kyberšikany na internetu se dotýká nejen dětí, ale zejména rodičů a pedagogů. Je třeba dětem vštípit, aby nikdy neposkytovaly svou adresu, telefonní číslo či žádné jiné osobní informace, včetně toho, kam chodí do školy nebo kde si rády hrají, kdy budou či nebudou doma, říci jim, že se by se neměly setkávat s přáteli z internetu osobně, protože „přátelé z internetu“, kteří po nich chtějí „pár fotek“, nemusejí být těmi, za které se vydávají. Dítě si může zdánlivě povídat na internetu se stejně starým kamarádem, který může být ve skutečnosti úplně někdo jiný. Dotyčný na druhé straně pak může získávat od dítěte cenné osobní informace, telefon, adresu nebo intimní materiál.
Bohužel, ne všichni jsou si tohoto vědomi a největší nebezpečí číhá zejména v domácnostech, kde děti ovládají počítače lépe než rodiče a v kyberprostoru se pohybují mnohem jistěji – a nezodpovědně. Ukazují to velmi jasně i výsledky loňské jarní studie společnosti GFI, týkající se domácího využívání internetu rodiči a jejich dospívajícími dětmi. Umožňují lépe pochopit, jak se obě skupiny chovají online.
Studie Parent-Teen Internet Safety Report (zveřejněná 28. června 2011) identifikuje chování rodičů a jejich dospívajících dětí na internetu z pohledu obsahu, komunikace a ohrožení škodlivým obsahem. Studie zjistila, že pokud jde o kontrolu přístupu na internet v domácnosti, rodiče a děti hrají obvyklou hru „na kočku a na myš“, avšak obě skupiny se chovají tak, že vystavují sebe – a v případě rodičů ještě navíc i své zaměstnavatele – zbytečným rizikům.
Průzkumu, který byl proveden mezi 22. březnem a 5. dubnem 2011, se zúčastnilo 535 párů dospělých a dospívajících (tj. celkem 1 070 respondentů) z amerických domácností s přístupem k internetu. Respondenti byli dotazování na témata online obtěžování, interakce dospívajících dětí s cizími lidmi, technologie internetové bezpečnosti, vzdělávání v oblasti internetové bezpečnosti, návštěvy webových stránek pro dospělé, domácího využívání pracovních počítačů a používání Facebooku.
Klíčová zjištění průzkumu zahrnují:
(viz: report)
Martin Říha, ředitel pro strategii společnosti GFI Česká republika a Slovensko tyto výsledky komentoval takto: „Není vůbec překvapující, že dospívající mládež se na internetu často chová velmi rizikově, stejně jako se chová v reálném životě. Co je ale překvapující, je přístup rodičů, kteří těmto hrozbám prakticky napomáhají nezodpovědným chováním, jako je například poskytování svého pracovního počítače k soukromým aktivitám nebo laxnost při aktualizování virových definic. Výsledkem je fakt, že využívání domácího internetu je významným rizikem nejen pro rodiny, ale také pro zaměstnavatele rodičů. Závěry této studie provedené v USA jsou přitom v souladu se zkušenostmi, které máme v České republice – není vůbec důvod se domnívat, že čeští rodiče a jejich děti jsou v rámci využívání domácího internetu jakkoliv zodpovědnější či osvícenější.“
I závěry českého výzkumu bohužel potvrdily to, co dlouhodobě naznačují také výsledky zahraničních výzkumů prováděných např. v USA, Velké Británii a dalších zemích: Téměř polovina českých dětí je vystavena některé z forem kyberšikany (46,8 %). V rámci výzkumu byly sledovány nejčastější projevy kyberšikany, mezi které patří např. dehonestující útoky (nadávání, urážení nebo ponižování realizované pomocí SMS zpráv, e-mailů, v chatu, diskuzi a publikací zesměšňujících fotografií, audio nebo audiovizuálních nahrávek), vyhrožování a vydírání, útoky na elektronické účty (e-mailové, diskuzní, účty ke vzdělávacímu prostředí atd.) a jejich manipulaci, případně zneužití např. ke kyberšikaně. Z těchto projevů jsou děti nejčastěji vystaveny nadávkám, urážkám nebo ponižování v rámci SMS zpráv, e-mailů, v chatu nebo diskuzi (15,8 %), dále musí řešit např. napadení svého elektronického účtu (13,5 %) nebo výhrůžky a zastrašování (8,9 %).
Problematickou skutečností, která nahrává šíření kyberšikany, je zveřejňování osobních fotografií nebo videozáznamů na internetu nebo jejich rozesílání pomocí mobilního telefonu. V rámci výzkumného šetření bylo sledováno rozesílání především sexuálně laděných fotografií, které poměrně často slouží jako nástroj pro vydírání, sexuální obtěžování atd. Svou obnaženou fotografii již zveřejnilo 10,1 % dotazovaných dětí, což je o polovinu méně ve srovnání s odesíláním sexuálně laděných zpráv – ty odeslalo 22,7 % dětí. Většina dětí však toto chování považuje za rizikové – v případě zpráv to uvedlo 68,4 % dětí a u fotografií 73,3 % dětí. Přesto je ale patrné, že 1/3 dětí se tomuto vysoce rizikovému chování, označovanému termínem sexting nebo sextování, nebrání.
Děti si také často neuvědomují, že své osobní údaje mohou sdílet, i když je někomu přímo nesdělují. Značné množství z nich si totiž zakládá své osobní účty na internetových portálech, kde jsou pak jejich osobní údaje včetně fotografií dostupné komukoliv (např. Facebook, Lidé.cz atd.). Pozor, 99,5 % dětí zná alespoň jednu sociální síť. Navíc soutěží, kdo má o kolik více „přátel“.
Bohužel, právě z počtu tzv. přátel vyplývá občas nějaké to nebezpečí, byť jde třeba o kybešikanu. Na to aktuálně upozorňuje zpráva společnosti Symantec Norton Online Family ze dne 23. 11. 2011. Poukazuje na rizika spojená s digitálními technologiemi jako je kyberšikanování učitelů žáky a především nový fenomén, kdy děti učitele provokují a v momentě, kdy mu dojde trpělivost a lidově řečeno vybouchne, celou situaci natáčí na mobilní telefon a následně zveřejní na internetu.
Hlavní fakta:
Reálná, tedy nikoliv virtuální šikana, je ve škole obvykle omezena na dobu vyučování, ale pomocí internetu může obtěžující osoba dosáhnout na oběť kdykoli. Na internetu také naleznete více lidí, které mohou šikanovat.
Anonymita a nízké riziko toho, že budou chyceni, vedou dospělé lidi a tím častěji děti a teenagery k tomu, že zkouší věci, které by jinak nedělali, říkají věci, které by při osobním kontaktu neřekli, sdělují údaje, které by ani na papír nenapsali. Kyberprostor je přeci vrba, do které mohu našeptat cokoliv, a nikdo nemusí vědět, že jsem to já, kdo má oslí uši.
Otevírá se zde prostor jak pro virtuální exhibicionismus, tak pro shromažďování dat operátory či kyberkriminálními živly právě při využívání (zneužívání) internetových služeb a sociálních sítí.
Kyberšikana je dnes globální problém a s cílem omezit ji v co největší míře, přijímá mnoho zemí různá protiopatření. Ve Velké Británii byl například nedávno na školách spuštěn speciální program, který jim říká, jak s kyberšikanou bojovat. V USA je kyberšikana, tedy anonymní zastrašování, urážení nebo obtěžování přes internet či telekomunikační síť, dokonce federálním zločinem.
Na sociálních sítích ovšem nesedí jen chatující mládež či osamělí lidé, toužící po hřejivém slovu, kterého se v práci či v parku nedočkají, ani úchylkové, lovící nevinná děvčátka nikoliv na pytlík bonbonů, ale na šustění bankovek. Na Facebook se dnes velmi snadno organizují nejen různé zájmové, ale i politické komunity, které dokáží rozpohybovat masy. Typickým příkladem toho je tzv. arabské jaro – série revolučních převratů v arabských zemích Tuniskem počínaje, přes svržení Kadáfího v Libyji či současnou občanskou válkou v Sýrii konče.
Facebook nebo Twitter jsou tak neustále inovovaným zdrojem rozsáhlého a zajímavého zdroje dat, jehož využívání se stalo zcela běžným například v rámci monitoringu sociálních sítí. Takoví „názoroví vůdci“ v on-line komunitách jsou ovšem lehce vysledovatelní, patří mezi vzácných 5 % uživatelů internetu, vytvářejících jeho obsah. Díky tomu jsou také jejich názory dostupné i on-line a výzvědné služby či tajná policie je má z čeho analyzovat.
Navíc, pro analytické využití dat ze sociálních sítí už dnes nejsou nutné ani programátorské schopnosti. V posledních měsících se totiž objevují nástroje, které dolování dat ze sociálních sítí značně usnadňují – jmenujme za všechny např. Social Importer pro excelovský plug in NodeXL nebo extenzi programu Google Refine.
Ale to vše jsou jenom software, které snad slouží jen ke statistickým, ale i marketingovým účelům. Jiné, mnohem lepší nástroje mají chlapci z oddělení profesionálního monitoringu ze známých organizací, jenž vše ostatní mimo názvu přísně utajují. Mají ale neostražitější oči a uši. Ale o tom snad příště.
(Autorem seriálu je Stanislav Kužel, publicista, bývalý dlouholetý šéfredaktor magazínů Professional Computing a Software Developer.)
Podceňujeme nebezpečí digitálního světa, nebo je spíše přeceňujeme? Jak se změnil svět kybernetické kriminality - od časů hackerů pracujících pro zábavu k...
