„Už zase sedí u toho počítače.“ Moc dobře si vzpomínám na ten dávný rodičovský povzdech, na kterém mi z dnešního pohledu připadá zajímavé především to, jak díky technickému vývoji pozbyl jakéhokoli smyslu. Dávno jsou doby, kdy sezení u domácího počítače znamenalo nějakou jednu konkrétní činnost...
Když i do našich domovů začaly pomalu pronikat první osobní počítače, bylo sezení u počítače jednou z mnoha činností, které jste se mohli věnovat. V očích okolí to pak zpravidla znamenalo, že buď hrajete hry, experimentujete s nějakým (pro ně) těžko pochopitelným softwarem nebo něco programujete. A rozhodně to znamenalo něco zcela jiného, než kdybyste psali dopis, telefonovali, vyvolávali či třídili fotografie, skládali hudbu, psali knihu nebo si třeba četli noviny.
Ano, to už je historie. Dnes zpravidla provádíme všechny ony výše zmíněné činnosti a přehršel činností dalších právě „sezením u počítače“. Počítač je prostě univerzálním nástrojem pro (skoro) všechno. A současně se stal součástí (takřka) všeho, takže i když u něj zrovna nesedíme, máme ho často v ruce ve formě smartphonu, tabletu, GPS přijímače, fotoaparátu nebo třeba čtečky knížek.
Jistě, nejde o nijak objevnou myšlenku. Ale stojí za to se u ní - třeba teď v klidnějším období léta - zastavit a jen tak ji chvíli převalovat v hlavě. A pak se třeba zamyslet nad tím, co bude dál? Bude další vývoj směřovat k počítačům umístěným přímo na našem těle – ať už ve formě zařízení, jako jsou Google Glasses, nebo ve formě distribuované sítě různých zařízení rozmístěných na vhodných částech našich těl? Stanou se počítače integrální součástí našich těl?
Osobně sázím na druhou možnost. Jakmile budeme schopni sestrojit efektivní rozhraní mozek/počítač, může se osobní počítač stát naším naším šestým smyslem. Případně sedmým, osmým... Vnitřním zrakem schopným prostřednictvím komunikační sítě spatřit takřka cokoli a kdekoli, vnitřním sluchem umožňujícím poslouchat zvuky odkudkoli, hmatem...
Nemám obavu, že by se nenašli průkopníci, kteří to vyzkouší sami na sobě. Už dnes někteří z nich – byť s primitivnějšími zařízeními - experimentují. A jakmile oni ověří, že je to bezpečné, přidají se další. Postačí jeden charismatický propagátor... A sezení u počítače bude najednou stejně podivnou a nepochopitelnou činností, jako tehdy před lety...
Petr Mandík, editor BusinessIT.cz
