Právě jsem nastoupil do nového zaměstnání a jednou z povinností, které jaksi spadají do popisu mé pracovní náplně, je správa e-mailového serveru. Což, po pravdě (jak všichni víme), není až taková zátěž, pokud všechno šlape, jak má, a nemusíte denně řešit desítky nově příchozích a odcházejících zaměstnanců (anebo na to máte chytré scripty, které se samy spouštějí odněkud z HR). Ale pochopitelně, kdyby všechno šlapalo tak, jak má, tak bych sem nepsal tenhle text.
Firma, ve které jsem se ocitl, je malá. Nějakých padesát zaměstnanců, plus mínus. Během pár hodin jsem pochopil, že na nějaké velké oficiální hierarchie se tu nehraje, stejně jako se tu moc nehraje na nějaké papírování. Tedy alespoň ne na to, které je zbytné (rozumějte: za které nehrozí šikana ze strany úřadů). A zbytná je zjevně i dokumentace zdejších IT systémů (mohu-li to tak vzletně nazvat), což je obzvláště prima, neb se svým předchůdcem jsem se nikdy nesetkal. A jak jsem pochopil z různých narážek, mělo to zřejmě své důvody. Konkrétně zřejmě panovala obava, abych se nenakazil jeho „móresy“. Ať už si pod tím představíte cokoli.
Třetí den ve firmě se zbořil svět. Přestal fungovat e-mail. Ne, že by přestal fungovat úplně, ale přestaly chodit některé důležité e-maily. Což jsem se dozvěděl tak, že mi zavolal můj nejvyšší šéf a ustaraným hlasem mi sdělil, že mu nechodí maily. Načež připustil, že
Filtrovat ve firmě spam slepě podle externích black-listů zjevně není ten nejchytřejší nápad jen některé z nich. Jak se ukázalo, nepřišly mu jen dva. Vyrozuměl jsem, že šlo o nějaké zásadní rodinné záležitosti. To mě trochu uklidnilo, neb zjevně nešlo o ztráty na zisku v milionech dolarů, nicméně přece jen jde o nového šéfa, takže zase rozhodně nejde o incident na levelu Zero.
Nastal tedy čas se blíže seznámit s naším e-mailovým serverem. Přiznávám, že s Qmailem na Linuxu jsem do téhle chvíle neměl tu čest, ale trocha brouzdání po internetu mi přinesla rychlé osvícení. A trocha zkoumání nastavení pak i zjištění příčiny problému: Mailový server řeší (samozřejmě) i otázku ochrany proti spamu, v našem případě mimo jiné i pomocí databáze Sorbs.net. A zjištěný spam si odkládá stranou (ne, naštěstí nemaže), takže se k němu adresát nedostane. Ne, neptejte se mě proč. Prostě když padne rozhodnutí, že zásilka je spam, tak ji buď čekáte – a požádáte administrátora (tedy mě), nebo o ní nevíte – což je nepochybně ta častější varianta – a pak máte smůlu.
Vrcholem průšvihu je pak to, že Sorbs.net zjevně mydlí do své databáze IP adresy hlava nehlava, takže v našem konkrétním případě nepřišel e-mail z Gmailu, konkrétně od šéfovy manželky z firmy, kde používají Google Apps (na vlastní doméně).
Vážně to někdo myslí vážně s antispamem, který bez skrupulí odstřihne odesílatele Gmailu?
Krátkodobé řešení je rychlé: Ztracený mail předávám šéfovi a se Sorbs.net končím. Možná do budoucna budeme tuto nebo jinou databázi k filtrování spamu používat, ale rozhodně bude mít jen poradní hlas. Pokud totiž zařadí mezi problémové adresy servery Gmailu, tak se v době cloudových firemních mailů není o čem bavit, to je prostě fail jako hrom. A zaměstnanci samozřejmě musejí napříště dostávat své spamy do spamové schránky. Protože jinak jsou na tom hůře než uživatelé freemailů.
Možná je to laciné, možná podbízivé, možná až nevkusné, ale nemohli jsme odolat: Některé příběhy lidí z IT, které jsme...
